Work as a Remedy Good Practices Book CZ

C est a A m a li a : O dolnost rodiny, S ofiin a l á sk a a triumf d c ery Tohle sladké miminko p ř i š lo na sv ě t! Usm ě vavá, krásná, klidná, snadno usínala… Rostla a rozkvétala. Sv ý ma velk ý ma o č ima se hluboce dívala do o č í toho, kdo p ř ed ní stál – pozorovala a objevovala… n ě kte ř í by ř ekli, ž e a ž do hlubin du š e. Uplynuly první dva a p ů l roku. Byla p ř ipravená mluvit, ale práv ě kdy ž za č ínala, n ě co ji zastavilo… Já jsem to nev ě d ě la, my jsme to nev ě d ě li; jen jsme se ji sna ž ili pochopit, navázat s ní kontakt. N ě kdy se nám to da ř ilo, jindy ne. Ve dvou a p ů l, skoro ve t ř ech letech se u ž sna ž ila mluvit s d ě tmi svého v ě ku. Amálie byla tak laskavá a okouzlující, ž e k ní ostatní hol č i č ky ihned p ř icházely – kamarádily se na houpa č kách… ale jakmile na ni promluvily a ona neodpov ě d ě la, ode š ly. Byla pak chvíli smutná, ale potom vzala mí č a za č ala si hrát sama. Ve t ř ech letech um ě la ř íct jen dvacet slov – a v š echna obsahovala písmeno „L“… Ukazovala malí č kem na to, co cht ě la. Já jsem rozum ě la docela dost, ale kolik vlastn ě ? Kdy ž jsem n ěč emu nerozum ě la, Amálie ř íkala „ato“, co ž znamenalo „nech to b ý t“, a p ř idala k tomu i p ř íslu š né gesto vzdání se. Malá Amálie ř íká „ato“ a hraje si sama s mí č em… jaká d ý ka do srdce matky! I kdy ž nám d ě tsk ý léka ř ř íkal, a ť po č káme, a ť si ned ě láme starosti, ž e ka ž dé dít ě má své vlastní tempo, na š t ě stí jsme ne č ekali… její otec ne č ekal – a díky Bohu za to! V té dob ě nav š t ě voval kurzy „v ý voje dít ě te“ kv ů li své práci (jako sou č ást získání pedagogické kvalifikace pro práci ve š kolství) a uv ě domil si, ž e Amálie má na sv ů j v ě k zjevn ě v ý razné nedostatky. Neváhali jsme ani na okam ž ik. Následovaly vy š et ř ení – d ě tsk ý neurolog, EEG a mnoho dal š ích… Ne! Nem ě la ž ádnou v ý vojovou poruchu; nem ě la autismus… ale co tedy m ě la? Ř ekli nám o potí ž ích se sluchov ý m vnímáním, problémech s artikulací, jemnou i hrubou motorikou, rysech ADHD a mo ž n ý ch známkách dyslexie v budoucnu. Kdy ž jsme to v š echno sly š eli: panika! „Co te ď budeme d ě lat?“ ptali se zmatení a vyd ě š ení rodi č e!